Strach z poznání

Také máte stejnou zkušenost jako já ?V mém životě bylo spoustu událostí,s kterými jsem si neuměla poradit a celým mým tělem lomcoval strach a obavy,že tohle nemohu zvládnout.Propadala jsem často v hlasitý pláč a měla výčitky svědomí že jsem k ničemu a všchno všecičko je jen moje vina,protože jsem si to zasloužila .
S tímto přístupem k životu jsem se jen ničila,nic se neměnilo a já jsem pomaličku vnášela do svého života další a další negace,nic se mi nedařilo,byla jsem při každém zvýšeném hlase na zhroucení a nebýt jedné události,asi bych zkončila někde na jednom oddělení,kde se léčí lidé s poruchami mysli.
Ale opak je pravdou.Do mého života na poslední chvíli vstoupil člověk,který mi ukázal moji světlou stránku osobnosti ,ukázal mi jak dokáži být silnou,že není vše jen černé a dal mi tolik povzbuzení......věřil mi a odhalil vše, .co bylo ukryto hluboko ve mně.Někde uvnitř mého těla byla síla,jen nemohla vyjít na povrch.
Najednou jsem si uvědomila svoji důležitost tady na Zemi a nacházela stále nové poznatky sama o sobě,o lidech v mé blízkosti,o přístupu k nim a vůbec o mém přístupu ke všemu co se mi děje.
Viděla jsem vše úpně z jiného úhlu pohledu.a řeknu vám,v kůži té nové ženy mi bylo moc hezky .
Samozřejmě ,že se nespravilo všechno hned,nějakou dobu to trvalo.Člověk musí mít trpělivost .Někdy je potřeba se vcítit také do toho druhého a co je nejdůležitější hlavně nepřestat komunikovat.To je snad to nejhorší,co můžete udělat.
A proč tohle všechno píšu?Snad proto,že spoustu nás žen bojuje s tím samým a stydí se někonu svěřit s tím .co prožívá.Dělá tu samou chybu,ktrou jsem dělala já.bere veškerou vinu na sebe a přestane si vážit sama sebe.
Posledni dobou se na mě obracelo několik žen a ptalo se mě,kde se ve mně bere tolik energie a proč jsem pořád veselá  ,i když není vše v mém životě podle mých představ.
Můj pohled na život , se poněkud změnil.Vím,že vše má svůj důvod a at nás potká cokoliv,nesmíme  propadat strachu.Strach není ten správný rádce.Jenom nám uškodí a degraduje nás úplně na samé dno.Strach je tím nejhorším zlem ,má radost ,pokud nás ovládá,vkrádá se nám pod kůží a udělá z nás udělá naprostou trosku.Vloudí se do našeho těla a přestanou nám fungovat orgány.Žaludek se klepe,ruce nemůžeme udržet v klidu,bolí nás hlava a další a další symtomy raketovou rychlostí ujímají se vlády nad celou naší bytostí.
Nedovolte strachu ovládnout vás.Postavte se mu a kdykoliv příjde ,v myšlenkami jej odežente.Prožíváte li něcov osobním životě,nenechávejte si to jen pro sebe.Obratte se na někoho o pomoc,jestli je to někdo z rodiny nebo zcela cizí člověk není důležité.Neperte se s problémy sami a i když dnešní doba sebou nese spoustu negace,věřím ,že se najde spoustu slušných a dobrých lidí,kteří dokáží pomoci.Věřím v dobro v lidech,věřím že slušnost a  úcta jeden k druhému pořád funguje.Přeji vám to nejlepší.......

Smích léčí

Probudila jsem se do nového dne s naprosto  protestujícím žaludkem .Domlouvala jsem mu,ale vůbec mě neposlouchá.Nezbylo mi nic jiného,než se zvednout a  trošku se polidštit.
Ani se těm dvěma orgánům nedívím,když si uvědomím,co včera musely podstoupit.
Včera byl docela fajn den.Nebot se ucházím o nové zaměstnání,byla jsem nucena podstoupit několika denní setkání s panem psichologem,který mi konečně včera sdělil verdikt mé osobnosti.No řeknu vám,měla jsem co dělat,abych se tam nezačala smát....udržela jsem si vážný výraz ve tváři a džela se ,jak jen to šlo.To byla síla....Nakonec jsem byla ujištěna,že jsem zcela normální typ ženy se všemi klady a zápory.Snad trošku dominatní  a tak trošku i extrovert.
Není to nic .co bych o sobě nevěděla,ale ted na to budu mít doklad.No...říkám si,že i tohle je zkušenost.
Stihla jsem toho docela dost,snad to bylo díky i datu,který je nejen pro mne významný,ale i pro moji dceru,která se před jedna dvaceti lety narodila.
Po cestě domů jsem se zastavila ve městě,stále jsem přemýšlela,čím bych ji měla obdarovat,v její den ,Nakonec jsem to opravdu našla a ještě jsem stihla navštívit brášku. Je dobře,že doma není sám.Najednou nádherně funguje rodinná soudržnost.tu samou myšlenku,podržet jej,jsem neměla sama.Seděli jsme všichni pohromadě a  měla jsem dojem ,jako by přítomnost nás všech vněm vyvolalo jiskřičku naděje a velký pocit sounaležitosti.dokonce se smál  a dělal si ze mě legraci .Zas to byl ten můj starý bráška..Plesalo mi srdíčko radostí.
A to jsem ale nevěděla co mě čeká po příjezdu domů.Moje dcera už samozřejmě byla v plné polní a vesele oslavovala a po velké líbačce a gratulace z mé strany,jsme vyrazili do ulic.Zamítly jsme konzumaci tvrdého alkoholu,přece jen ten bubák nás všechny ovlivňuje.Oslepnout nebo i něco horšího,by nebylo to nejlepší.Zvítězilo naše osvědčené dobré vínko....a protože to byla čistě dámská jízda,každý si umí představit .co jme za ten večer všechno probraly.Začaly jsme porodem a zkončili opět u věci ,která hýbe světem a tak vůbec všeobecně s lidmi,.no samozřejmě u sexu.Je to jedna z věcí,kterou v této době,a docela barvitě,mohu probírat už i se svoji dcerou .Přece je dospělá a jistě ji nemohu obelhávat povídačkou o čápovi.Docela jsme se u té konverzace zasmály ...Je to vždy,když se sejdou tři baby .K tomu všemu kolem nás pobíhali nové exponáty,námi nepoznané,kteří neunikli naší kritice v souvislosti s jejich proporcemi.Není nad to shlídnout hezké mužské tělo.
Míra alkoholu mírně stoupala v našich makovičkách a poněvadž přece jenom jsem zodpovědná matka,zavelila jsem k ústupu.svědomí by mi nedovolilo zůstat déle,když tvůrce naší dcery spokojeně chrupkal doma,nebot jako správný tatínek,musí do zaměstnání.
Aby toho nebylo málo,v naši decetni opilosti nás nic jiného nenapadlo,než navštívit o půl druhé v noci jednu moji starou přítekyni,s kterou jsem už pěkně dlouho nebyla v kontaktu.Nějak jsme se neshodli a prostě se přestaly stýkat,docela mi to bylo líto,ted byla ta pravá příležitost to napravit a udělat jednu pozitivní věc.,Sice s nějakými promilemi,ale no co....Ve víně je pravda,tak nějak se to říká né?
Naše noční návštěva dopadla úúúúpně fantastico.
Měly jsme si najednou zas  co říci a slíbily si další setkání.Opět jsem se objímala  a cítila v sobě pocit naplnění a štěstí .Všimla jsem si pohledu mé dcery,cítila asi to samé.Její úsměv od ucha k uchu o tom svědčil.Hodiny na zdi naznačovaly,že bychom se měly odebrat k domovu.,ani jsem si neuvědomila v té euforii,jak ten čas letí.
Rozloučily jsme se a vydaly se za naším nic netušícím tatínkem k domovu.Doma nás postihl i v tak pozdní hodinu  žrací komplex a vše, co bylo v dosahu,zkončilo  v našich útrobách.I oběd našeho chlebodárce s vynikající pálivou omačkou.Myslím,že se můj talíř naplnil asi třikrát.....
Vydatné jídlo nás zmohlo a nezbývalo nám nic jiného,než provést částečnou očistu a uložit se do vodorovné polohy.
Nevím ,za jak dlouho jsem usnula,ale jednou vím zcela na sto procent.Usínala jsem s pocitem radosti  a spokojenosti ..... A pak že se zázraky nedějí......pohodička.Lásku vracej láskou

Vracím se v myšlenkách do dětství,Samozřejmě jej považuji za to nejhezčí,jaké jsem mohla mít.A proč?
Protože jsem měla ty nejlepší rodiče.
Zřejmě jsme to asi my děti vnímaly každý jinak,ale já byla štastná. měla jsem to nejdůležitější.-lásku a podporu svých rodičů.věřím,že to bylo to nejdůležitější,co jsem od těch dvou lidiček dostala a co nyní,když už mám svoje děti,předávám zase jim.
 To samé se snažím předávat i svým sourozencům,i když jsme už všichni dospělí a máme své rodiny.
Rodiče už mezi námi dávno nejsou a já to beru jako moji povinnost pokračovat v tom,co považoval můj tatínek za důležitou věc.A to je láska,pochopení  v rodině.
Nevím jestli se mi to daří,ale doufám,že všichni moji nejblížší to cítí a ví,že jsem tu pro ně za každých okolností.Zvláště ,když jednoho z nás něco negativního postihne.
Člověk některé věci nemůže změnit,prostě se to stane a záleží hodně na tom,jak je člověk silný.Jak se dokáže porvat s vzniklým problémem.Nejsme všichni stejní .
Bolest nad ztrátou někoho ,koho jsme milovali jistě není nic přijemného.Zvláště když víme ,že jsme mu obětovali mnoho let,milovali jej a mysleli si ,že je to do konce našeho žovota.
Co asi probíhá  v hlavě člověku,který se rozhodne udělat za minulostí tlustou čáru a chce začít s někým,kdo nemá ani potuchy,co je vlastně slovo manželství..
Je mi toho člověka líto a vlastně k němu nemohu vysílat negaci,Bere mi to sílu,kterou mohu věnovat tomu druhému.Tomu,kterého znám od dětství a který je mi bližší a miluji ho,protože je to můj bratr.A je to venku....Ano,je to tak.
Těžko snáším ,když se můj bratr trápí .Bolí mě usrdce,když vidím,jak mu stékají slzy a cítí se sám a bezmocný jako dítě.Tak ráda bych chtěla odejmout Tvoji bolest bratříčku......
Prosím Boha,aby Ti pomohl a Ty našel klid a mír v duši.Našel si sílu pokračovat ve svém životě opět s úsměvem na tváři Prosím jej,aby odnal zeTvé mysli zlost a nenávist,kterou ted pocituješ k tomu,kdo ti to způsobil.Věřím,že víš,že jsme všichni s tebou ,tvoji sourozenci,tvoje děti a všichni Tví přátele a lidi,kteří ocenuji jaký jsi.
Bolest jednoho dne odejde ...... a ty budeš zase můj střelený brácha ,kterého miluji i když jsme neměli vždy nejlepší vztahy.ale jsem ráda,že jsme k sobě našli cestu a držíme spolu.
Vždy si člověk musí najít důvod žít a ty jej zas najdeš .To je moje přání,které posílám do vesmíru.
Věřím,že mě slyší,zrovna ted,když tohle píšu a zhmotní vše ,o co je žádám.
Miluji život,miluji svoji rodinu a lidi,kteří mají srdce na pravém místě.A v dnešní době je to láska,která by se měla šířit mezi všemi lidmi.
Posílám ji všem,kdo moje řádky budou číst.Mějte se fanfárově.Vaše nastasta

Emoce.

 
Dnešni den je jako každý jiný,ale přece je něčím vyjímečný.Jestli se to vůbec takto dá nazvat.Už to ranní vstávání bylo dost nepříjemné.Tolik jsem se těšila,že se konečně vyspím,když nemusím vstávat o půl čtvrté ráno.Člověk míní ....znáte to.
Už od včerejšího odpoledne mě pronásleduje jedna nepříliš dobrá událost,která se týká někoho z mých blízkých.Sama sebe přesvědčuji nahlas,že tomu nesmím podlehnout a vypouštět z pusy taková nehezká slova,která mi tam přicházejí.
Jenže je to silnější než já a pod tíhou silných emocí se proměnuji v zcela někoho jiného.Jsem to vlastně já,kdo se něčím tak odpudivým nechá ovládat?
Krev nezapřeš .Je to prostě ve mně.Mám vztek a čím víc jej posílám pryč,tím více se vkrádá do mé mysli.
 Přemýšlím nad smyslem života.Láska je nádherná věc a o to je krásnější,když ji sdílíš s někým,kdo ji ti dokáže vracet.
Ale co pak ,když jsi s někým skoro čtvt století a najednou zjistíš,že ten druhý Tě zradí tím nejhnusnějším způsobem..Jak mám pomoci někomu,koho tohle potkalo.co mu říci,?mám to s ním řešit ,když vím,že se to vyřešit nedá.?