Moje bolístky.
   

 Zcela nedávno jsem narazila na jeden zajímavý prjekt související s tématy,které jsou spojeny s ryze ženskými tématy Donutilo mě to několik dní přemýšlet,čím bych já mohla přispět.
Po zhlédnutí témat mě snad nejvíc zaujalo téma vztahů rodičů a dětí.Asi se ptáte proč.?
Jako dítě jsem byla hodně zvídavá a všímala si  všech věcí kolem sebe víc než bylo záhodno.Nevím zdali to vnímali i moji sourozenci stejně ,ale já se nedokázala smířit s určitými událostmi ,nebo chcete-li situacemi  a odnášela to moje psychika.
Táta byl moc hodný člověk a přesto občas se někdy zachoval k mámě sobecky a někdy se jejich vztah vostřil na ostří nože.Z pohledu mého jako dítěte ,jsem to přičítala i naší neutěšené situace,nebot nás bylo pět dětí a táta pracoval od rána do večera  v místním JZD,aby nás uživil .Máma byla s námi doma a starala se o domácnost ,takže veškerá tíha,co se týkalo financí ležela na něm.Ještě ke všemu mámin zdravotní stav byl taktéž neutěšený a já někdy musela převzít některé úkoly za mámu. Snažila se mi to ulehčit a i když nemohla,vstala a část práce udělala za mě.Někdy vyvstaly situace a já musela zůstat doma a uklízet,zatímco moji kamárádi si užívali volnosti venku a dětskému dovádění.Kolikrát jsem mámu v tu chvíli nenáviděla ........kolikrát jsem si říkala,proč jsem se narodila do takové rodiny...Záviděla jsem ostatním dětem,že jejich rodiče vnímají potřeby svých dětí,věnují jim svůj čas,dělají společné výlety a  nemají starost o své potřeby....
Zatímco já se musela smířit  s tím,když mi občas táta udělal radost nějakým malým dárkem.Bylo nás pět,takže táta musel brát ohled na ty druhé a nechtěl,aby jsme měli mezi sebou rozbroje kvůli tomu,že upřednostnuje jednoho z nás.
Utíkala jsem do světa někoho jiného a naučla se odreagovat od všeho.co mi připomínalo realitu mého života.Moje nejmilejší kamáradka jako by vycítila moje pocity a snažila se mi to vždy vynahradit,kdykoliv jsme se ocitly u nich doma a pod záminkou učení jsem trávila hodiny v prostředí,kde jsem byla sama sebou,nemusela se ohlížet na nikoho a spíše jsem byla tou,která je středem pozornosti,poznává nové věci a ještě ke všemu má prostor ukázat své silné stránky.Vracela jsem se domů s dobrou náladou a plná enegie.Už mi nepřipadalo tak hrozné všechno to,co jsem prožívala doma
Táta s mámou  když neměli zrovna to špatné období plné výčitek a hádek,zřejmě vycítili to mé napětí a vždy načas,jakoby nám všem dětem chtěli vynahradit naše bolístky,udělaly radost něčím,po čem jsme toužili a vydali se s námi na návštěvu našich příbuzných.Odreagovali jsme se nejen my děti,ale nakonec i oni.Byli jsme vítáni a vždy při takovém setkání se zpívalo a hrálo  a my děti jsme měly víc volnosti než jindy.A toho jsme samozřejmě využily .
Při takových příležitostech ,ted ,když na to vzpomínám,máma nádherně zpívala,její hlas mi zní i dnes v uších.V jejm hlase bylo tolik emocí......radosti ,smutku..Milovala jsem tuhle její část osobnosti.v tu chvíli mi připadala silná a plná energie.Tuhle mámu jsem zbožnovala.Né tu,co leží v posteli a stůně.Byl to úplně jiný člověk.Kladla jsem si otázku proč nemůže zůstat pořád taková,proč ji pronásleduje tolik nemocí? 
Táta byl vždy dominatní a dokázal vzbudit velký respekt.Snad proto jsem tíhla víc k otci,než k mámě.Dělal mi dobře pohled na usmívajícího se tátu s jiskřičkami v očích,když je štastný a kdy mu lidé dávají najevo ,jak pro ně mnoho znamená.Né vždy mi dával najevo svoji přízen ale v takových chvílích jsem byla jeho chlouba.vkládal do mě veškeré své naděje.Věděl,že jsem jiná než moji sourozenci,vnímal moji citlivou duši .Nemoh mi dát víc..aspon tímto mi vléval sebevědomí....říkal,jak ve svém životě dokážu vše ,na co ji jen pomyslím.A kdykoliv jsem ztrácela odvahu,pokaždémi připomínal svoji vizi o mém životě.tolik jsem jej milovala......Zapomínala jsem však kdo se taktéž podílel velkou mirou na tom,jaká jsem dnes.
Máma,aniž bych si to uvědomovala,mě formovala také .Jenže člověk to zjistí až po čase.
Moji rodiče nebyli ani jeden ideální,a ani nemohli být.oba dva si prožili strastiplné životy,plné smutku a strádání a utrpení.Oba ztratili jednoho z rodičů .a museli se protloukat životem jak se dalo.
A le dnes když tohle píšu,vím.co jsem tímto chtěla říct.
Už dlouho mě bolí u srdce to pomyšlení,jak jsem byla nespravedlivá k mým rodičům,k mé mámě.Nikdo ji neřek jak procházet životem tak aby netrpěla.Žila od sedmi let bez rodičů a neměla nikoho,kdo by ji ukázal harmonický život.tolik potřebovala lásku a pochopení....Ve svém životě nic neměla zadarmo,musela být hodně silná,aby tohle vše vydržela.A já její dcera po letech,kdyuž tu není mezi námi,ji chci poprosit o odpuštění.Za vše,za každou špatnou myšlenku,kterou jsem k ní vyslala,za nepochopení,za to ,že moje láska více směřoval k otci ...A že jsem nevnímala ,jak moc mě milovalaod mého narození,....že mě mě milovala při mých prvních slabikách,  při tom,kdy mě nutila naučit se pomáhat doma,za všechny krásné chvíle,kdy jsme byli všichni štastní jen díky ní....Za to že naučila tátu ohleduplnosti......Mohla bych jmenovat ještě spoustu a spoustu věcí,za které vděčím mámě.Ale vím,že je to snad zbytečné,Ona věděla,že jednoho dne její dcera prozře  a bude se dívat na vše zcela jinak .
 Děkuji mámo za tvoji lásku,kterou jsem nedokázala vnímat tak,jak by sis přála...... snad slyšíš moje vyznání........miluji tě a  to ,co jsi mě naučila ty,budu předávat svým dětem.Neboj se o mě,jsem silná jako vy oba.Cítím vaší lásku......