Už dlouhojsem nic nenapsala a tak nějak mi už chybí se vypovídat ze svých dojmů,které načerpám během všech svých zážitků každého dne.
Krom toho,že ted momentálně řeším můj největší problém,jsem vlastně naprosto štastný člověk.Je pro mne hodně důležité,když v mé rodině je vše jak má být.miluji ty chvíle když cítíme tu vzájemnou sounáležitost a nemusíme ani mnoho mluvit a víme,že jsme jeden pro druhého oporou.
Jako máma vnímám dvojnásob city mých dětí a vím,že i když se tváří jako tvrdáci,vždy přiběhnou a musí vše probrat s tou osobou ,která je tu pro ně.I když na druhou stranu si říkám,že dospělost mých dětí by se měla projevit tím,že budou samostatnější a budou se umět se životem poprat sami.a jak říká jeden moudrý člověk,pro nikoho nejsi požehnáním,pokud je na tobě závislý..Pošli své děti do světa a uděláš pro ně to nejlepší co můžeš.s tím názorem jsem zcela stotožněna a chtěla bych toto moudro přenést i ve vztahu ktěm mým ratolestem.Ono se to lehce říká a píše ......ale někdy je to dost ošemetné a ten náš mateřský komplex nám nedovolí,abychom své děti zcela vymynily ze svého dosahu.-
né všechny děti jsou stejné....rodič může být úplně bez poskvrny a řídit se všemi výchovnými předpisy a přesto se dítě vymaní ze zaběhlých rodinných předpisů a jde si vlastní cestou.Samozřejmě že to nemusí být ta správná cesta.A co potom?
Kdybych si sama neprošla touto zkušeností,asi bych o tom nemohla psát,to je logické.
Kolikrát jsem nevěděla co dělat,byla na pokraji zhroucení, strachy nemohla spát a dělala si starost,co to mé dítě ,byt už dospělé,dělá,kde spí.co jí. ským se stýká.,viděla jej mrtvého někde v příkopě nebo zmláceného lidmi,kteří žijí na pokraji společnosti a neřídí se ničím .Jen jsem se trápila ,plakala a  bála se kdy přijde nějaká špatná zpráva......
Myslím si ,že nejsem sama,s takovými prožitky,,,,,,v dnešní světě kde jsou  naprosto pokřivené hodnoty,přibývá těchto případů víc a víc.
A pak nastane ta stará dobrá Nerudovaská otázka....co s tím?
Řešení je na snadě,Jednoho dne jsem si řekla a dost,tohle přece už takhle nejde dál.Přece mám taky právo na svůj život . a né žít jen ve strachu.Přestala jsem se bát a nechala jsem vše osudu bez toho abych do něčeho zasahovala a doufala že moje dítě musí pochopit samo,co je dobré pro jeho život a co né.Modlila jsem se ,aby přišlo do jeho života něco nebo někdo,kdo mu ukáže i jinou stránku života,tu kde  vše má svůj řád a smysl.
A světe div se.......stal se zázrak....Vesmír mi vyšel vstříc a já najednou dostávala dobré zprávy a tom mém buřiči a den ode dne jsem byla klidnější a klidnější.
A dnes? asi jsem udělal tu nejlepší věc,kterou jsem v té dané chvíli mohla udělat.Být tvrdá a nechat jej bez pomoci a podpory. Není to ideální,ale vím,že se dnes už nemusím bát.Náš vztah s zlepšil a já jsem ráda za každý jeho úspěch a chvíle štěstí a pohody.
Opičí láska není láska ,je to prodlužování agonie.......matky nedělejte to.....