pátek 27. září 2013
neděle 15. září 2013
středa 4. září 2013
Vyčkávání
Sama sebe nepoznávám.co bylo včera ,dnes už neplatí a já za sebou zavřela všechny negace,které mě svazovaly.Po příchodu domů.mě přivítala moje dcera a její objetí bylo tak silné,že jsem naznala,že vše musí jít stranou a vydržet všechny ty nařčení,které mi tak ubližují.
Jsem unavená jako pes a po osmi hodinách v práci.mi málem upadnou nohy,jenže vím,že po příchodu domů musím fungovat jako máma a to mě drží nad vodou.Vůbec neřeším,co se stalo včera,snažím si vymazat ze své mysli ten černý mrak a hledám útěchu v něčem .co mi dodává sílu.Ještě že mám přátele,kteří aniž by věděli,jak se cítím uvnitř a co se událo u nás doma,se mi snaží zlepšit náladu tím,že klábosíme o všem možném a smějeme se jako pubertáci .
Rázem se mi zdá můj problém zcela nepodstatný a i když je to proti veškeré logice,jsem zvědavá ,jak se bude tvářit on a zdali mu stojím za to,aby aspon v náznaku mi dal najevo,že ho to mrzí.
Už jsem doma a je tu příjemně.Necítím tu už žádnou negaci a špatná energie s naší hádky se někam vytratila.V duchu se na chvíli vracím k včerejší události,ale jen na tak dlouhou dobu,abych si připomenula .co naší hádku způsobilo.Přála bych si,aby se naše nedorozumění neudály jenže když se něčemu chceš vyhnout ,stane se pravý opak.Zvláště,když si dva nedokáží domluvit na kompromisu.V mém případě je to zcela jednoznačné.Toužím po tom,aby mě bral jako rovnoceného partnera a né jako věc,která se vyskytla v jeho životě a s kterou jen tak mimochodem splodil dceru.
Hraji si se svými myšlenkami a vracím se do doby,kdy se nám narodila naše dcera.....nechávám se pohltit tou atmosférou toho nádherného prožívní mateřství,prvního pohledu na výplod naší lásky.Cítím naprosté souznění nás obou a uvědomuji si,jak jsem štastná za vše co mám.A hlavně za jeho lásku ,za lesk v jeho očích při pohledu na svou dceru........věděla jsem,že jeho štěstí jsme my obě dvě.Tolik jsem toužila být opět v jeho blízkosti a cítit jeho ruce,jeho doteky.....
V ten moment mám kolem svého srdce hřejivý pocit,cítím,jak moc bych chtěla .aby vše bylo jako před tím......
Při vší té nostalgii se náhle otvírají dveře a v nich se objevuje ten,co tohle vše způsobil a který je strůjcem všeho v mém životě.Slyším jeho tichý pozdrav a dokonce vidím na jeho tváři úsměv,jako by se nic nestalo.Mám chut mu to pěkně vytmavit a přitom se vzmůžu jen na opovržlivý pohled ....skrývám v sobě ještě dosud neodeznělé nádherné emoce.Stále čekám na trošku citu z jeho strany.nic....shola nic....Asi se v něm i po těch všech letech,co jej znám nevyznám dost dobře.Nevím,proč v jeho chování je tolik chladu?Snad je to i rozdílnost ve výchověVyrůstal jako jedináček a zřejmě zafungovalo při formování jeho intelektu vychova samotné matky.Vždy mu říkala,at své emoce drží pěkně pod kontrolou..což se mě samozřejmě hned po začátcích našeho vztahu nelíbilo,a naivně jsem se domnívala,že se změní jen kvůli mě.Nezbýá mi nic jiného,než se věnovat domácnosti .Sice jsem ještě stále unavená a práce je dost,všude kam se podívám..
Abych se odreagovala pouštím si svoji milovanou hudbu,vždy mě dokáže vzpružit a ocitám se ve svém světě,kde panuje klid a mír a do něj mi nikdo nemůže vstoupit,jsem tu jen já a ona... Při tom svém pracovním nasasení,mi zní v uších a dostává se mi pod kůži melodie notoricky známé písně .Přistihuji se při tom,že si pobrukuji se zpěvákem a najednou v sobě cítím jak všechno to napětí ze mě padá .......Objevuje se moje dcera a směje se tomu jak mi můj song hraje nahlas.Jenže zná už svou mámu , kapituluje a odchází.Už jsem hotová a zčásti jsem splnila,co jsem si předsevzala,a jsem už zralá si lehnout a nevstát.Čeká mě ještě večeře ,poní sprcha a hurá do hajan a zase na novo,do práce.ničí mě ten stereotyp.Cítím na sobě,jak potřebuji,aby se něco událo a já z toho kolotoče mohla aspon na chvíli ven a mohla myslet jenom na sebe a dělat jen to,co se mi líbí.chci se opět smát a těšit se na vše .co mě ještě v mém životě čeká,,, a nedělat si vrásky z toho,že se někdo snaží předělat tě k obrazu svému, mít doma ušlápnutou chudinku která neodmlouvá a dělá,co se ji poručí...to nejsem já....
Ještě netuším,co bych měla udělat,ale něco přece musí přijít.Tole nemůže trvat donekonečna....Po dešti přece vždy vyjde slunce,......a proč by to mělo být u mě jiné?Perosím Boha,aby do mého života přišlo něco,nebo někdo,kdo mi otevře oči, pozná,že mám srdce na pravém místě a a nemusím se stydět za to jaká jsem......jsem přece živá bytost s přemírou citu ,co má na rozdávání.....
Jsem unavená jako pes a po osmi hodinách v práci.mi málem upadnou nohy,jenže vím,že po příchodu domů musím fungovat jako máma a to mě drží nad vodou.Vůbec neřeším,co se stalo včera,snažím si vymazat ze své mysli ten černý mrak a hledám útěchu v něčem .co mi dodává sílu.Ještě že mám přátele,kteří aniž by věděli,jak se cítím uvnitř a co se událo u nás doma,se mi snaží zlepšit náladu tím,že klábosíme o všem možném a smějeme se jako pubertáci .
Rázem se mi zdá můj problém zcela nepodstatný a i když je to proti veškeré logice,jsem zvědavá ,jak se bude tvářit on a zdali mu stojím za to,aby aspon v náznaku mi dal najevo,že ho to mrzí.
Už jsem doma a je tu příjemně.Necítím tu už žádnou negaci a špatná energie s naší hádky se někam vytratila.V duchu se na chvíli vracím k včerejší události,ale jen na tak dlouhou dobu,abych si připomenula .co naší hádku způsobilo.Přála bych si,aby se naše nedorozumění neudály jenže když se něčemu chceš vyhnout ,stane se pravý opak.Zvláště,když si dva nedokáží domluvit na kompromisu.V mém případě je to zcela jednoznačné.Toužím po tom,aby mě bral jako rovnoceného partnera a né jako věc,která se vyskytla v jeho životě a s kterou jen tak mimochodem splodil dceru.
Hraji si se svými myšlenkami a vracím se do doby,kdy se nám narodila naše dcera.....nechávám se pohltit tou atmosférou toho nádherného prožívní mateřství,prvního pohledu na výplod naší lásky.Cítím naprosté souznění nás obou a uvědomuji si,jak jsem štastná za vše co mám.A hlavně za jeho lásku ,za lesk v jeho očích při pohledu na svou dceru........věděla jsem,že jeho štěstí jsme my obě dvě.Tolik jsem toužila být opět v jeho blízkosti a cítit jeho ruce,jeho doteky.....
V ten moment mám kolem svého srdce hřejivý pocit,cítím,jak moc bych chtěla .aby vše bylo jako před tím......
Při vší té nostalgii se náhle otvírají dveře a v nich se objevuje ten,co tohle vše způsobil a který je strůjcem všeho v mém životě.Slyším jeho tichý pozdrav a dokonce vidím na jeho tváři úsměv,jako by se nic nestalo.Mám chut mu to pěkně vytmavit a přitom se vzmůžu jen na opovržlivý pohled ....skrývám v sobě ještě dosud neodeznělé nádherné emoce.Stále čekám na trošku citu z jeho strany.nic....shola nic....Asi se v něm i po těch všech letech,co jej znám nevyznám dost dobře.Nevím,proč v jeho chování je tolik chladu?Snad je to i rozdílnost ve výchověVyrůstal jako jedináček a zřejmě zafungovalo při formování jeho intelektu vychova samotné matky.Vždy mu říkala,at své emoce drží pěkně pod kontrolou..což se mě samozřejmě hned po začátcích našeho vztahu nelíbilo,a naivně jsem se domnívala,že se změní jen kvůli mě.Nezbýá mi nic jiného,než se věnovat domácnosti .Sice jsem ještě stále unavená a práce je dost,všude kam se podívám..
Abych se odreagovala pouštím si svoji milovanou hudbu,vždy mě dokáže vzpružit a ocitám se ve svém světě,kde panuje klid a mír a do něj mi nikdo nemůže vstoupit,jsem tu jen já a ona... Při tom svém pracovním nasasení,mi zní v uších a dostává se mi pod kůži melodie notoricky známé písně .Přistihuji se při tom,že si pobrukuji se zpěvákem a najednou v sobě cítím jak všechno to napětí ze mě padá .......Objevuje se moje dcera a směje se tomu jak mi můj song hraje nahlas.Jenže zná už svou mámu , kapituluje a odchází.Už jsem hotová a zčásti jsem splnila,co jsem si předsevzala,a jsem už zralá si lehnout a nevstát.Čeká mě ještě večeře ,poní sprcha a hurá do hajan a zase na novo,do práce.ničí mě ten stereotyp.Cítím na sobě,jak potřebuji,aby se něco událo a já z toho kolotoče mohla aspon na chvíli ven a mohla myslet jenom na sebe a dělat jen to,co se mi líbí.chci se opět smát a těšit se na vše .co mě ještě v mém životě čeká,,, a nedělat si vrásky z toho,že se někdo snaží předělat tě k obrazu svému, mít doma ušlápnutou chudinku která neodmlouvá a dělá,co se ji poručí...to nejsem já....
Ještě netuším,co bych měla udělat,ale něco přece musí přijít.Tole nemůže trvat donekonečna....Po dešti přece vždy vyjde slunce,......a proč by to mělo být u mě jiné?Perosím Boha,aby do mého života přišlo něco,nebo někdo,kdo mi otevře oči, pozná,že mám srdce na pravém místě a a nemusím se stydět za to jaká jsem......jsem přece živá bytost s přemírou citu ,co má na rozdávání.....
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)