Vždy,když mě potká něco krásného,a stačí i maličkost,vždy se vracím do svého dětství a pokládám si otázku,co jsem převzala po svých rodičích.
Nebyli nijak vzdělaní,procházeli životem oba s velkými těžkostmi a vyrůstali oba bez jednoho z rodičů.Nevím jestli je to otázka genů,ale zřejmě ano.V našem rodě ,podle toho,co si pamatuji a co mi vyprávěla babička,byli i  potomci,kteří vzdělaní byli,pracovali na důležitých postech ,ale co je hlavní ,vždy byla na prvním místě rodina.
Snad tuto vlastnost po našich předcích měli i moji rodiče a brali jako samozřejmost dát nám dětem to samé.
A proč to píšu?Snad proto,že jako každý rodič ,mám radost z úspěchů svých dětí..Moje dcera dnes úspěšně ukončila semestr na vysoké škole a já bych nejraději skákala radostí.,chce se mi plakat a neumím si představit,jak štastní by byli můj tatínek a maminka,kdyby se toho dožili.
Řeknete si ,že tohle prožívá každý rodič a není to nic vyjimečného.Ano ,není,ale znamená to moc.
Není to samozřejmost,že každé dítě prožívá stejné se svými rodiči.Kolik dětí asi nepoznalo opravdovou lásku ?Kolik děti nemá podporu svých rodičů.mámy nebo táty.Kolil z nich nuslyší slovo mám tě moc rád.
V našem světě se řeší spoustu nesmyslných věcí .A ještě dnes, v této době trpí děti a neví kam se obrátit.
V současnosti jsem dokončila rekvalifikaci a ch ci se věnovat dětem a jejich problémům.chci se podělit o svou lásku a předat to těm,co ji tolik potřebují.chci ,aby poznaly veškeré radosti,jako normální děti, chci abych jim dokázala vykouzlit úsměv na tváří ....Kéž Bůh je ke mě milostivý  a pomůže mi najít cestu ,aby můj život byl naplněn prací pro ty nejpotřebnější a nejzranitelnější.A to jsou děti.
 Pokud budete číst moje řádky,napište mi jak se díváte na tuto otázku,jestli ve vašem okolí znáte rodiny ,které se k dětem nechovají jak by měli,napište mi svoje zkušenosti.spoustu lidí ani neví kam se obrátit v těchto případech,mlčí a přispívají k tomu,aby další děti měly následky na celý život.nebudme lhostejní k bolesti druhých.