Jak vypadá štěstí

Pryč je všechna nervozita a šrumec kolem vánoc.A jak jsem si myslela,že mě ovlivní můj handicap,,nestalo se.a to jenom z jednoho prostého důvodu.
Naprogramovala jsem si svoji mysl na pozitivní prohlášení a dokázala jsem víc,než jsem doufala.Moje rodina koukala jak sůva z nudlí,co vše máma udělala pro to,aby letošní vánoce se nesly v duchu štěstí a pohody.Nic nevyváží ten pocit,kdy všichni příslušníci rodiny jako by vycítili můj záměr a přidají se k vašemu úsílí.Samozřejmě zde funguje i nějaká nervozita .Copak můžeš chtít,aby si se shodla ve všem s každým.?Důležité ale je,že každý pochopil.co se od něj očekává a podrobil se danému záměru.
A když konečně še bylo hotovo a nastal tolik očekávaný den  prožívala jsem jej jako malé dítě.
Okamžitě poté,co se moje maličkost probudila.,musela jsem probudit celou rodinu  a s velkýk křikem se neslo po celém domě -Lidi vstávejte .....je Štědrý den.....a začala zpívat vánoční písničky.Odezva byla přesně taková,jakou jsem očekávala.......Nech nás spát.....máme hlad.
Stejně jsem si všimla ,jak všem cukají kouktky a myslí si něco v tom smyslu ,že jsem se zbláznilaMě to ale vůbec nevadilo a jela jsem povyjeté koleji,kterou jsem začala a nechala si úsměv na tváří a dětskou radost.Tolik jsem toužila dát najevo ,jak jsem vděčná za to,že je mám .......
Uděla jsem první krok k tomu,abych jim svoji lásku dala najevo a každého jsem vlepila velkou pusu a objala je.Moje emoce byly tak velké.že jsem málem měla slzy v očích.A při té euforii jsem vzpoměla i na tátu s mámou a hned se mi vybavily vzpomínky na to,jak začínal Štědrý večer u nás doma.Už asi vím po kom jsem,poněvadž zcela stejně vzbudil celýdům táta .Jediný rozdíl byl v tom ,že nezpíval vánoční písně ,ale ty svoje árie.......kolikrát jsme byli všichni smíchy bez sebe.
V té chvíli jsem cítila ,jako by tu oba byli s námi a kolem srdíčka jsem měla takové nádherné šimrání.V duchu jsem jim děkovala za jejich lásku ,i za to že jsou pořád mou součástí,jako by nikdy neodešli.
Užívala jsem si dne bez nějaké nervozity a moje dcera mi pomáhala stejným způsobem udržet si tu vánoční náladu.Chudák kapr Pepa už byl obalený a čekal na tu chvíli až se stane pokrmem na svátečním stole,který jako obvykle prostítala moje dcera.a to si pište,že si na prostření nechala záležet. po shlédnutí na náš stůl jsem zase měla na krajíčku.........štěstím mi srdce opět plesalo a já opět děkoval Bohu za svou dceru.....
Vím,že k dodržování tradic u nás v rodině patří i návštěva hrobů těch ,co už tu s námi nejsou a ani letos jsme tento zvyk nevynechaliVěřím,že ti v nebi mají také vánoce a shůry se dívají na nás,jak jim zdobíme hroby stromečky a ozdobami a při zapálení svící jim svití věčné světlo ,a zvláště v době vánoc.Dívají se na nás a možná jim ukápnou slzy štěstí...
Poté,co jsme postáli u hrobů našich nejbližších a zavzpomínali na ně,jsme se vydali k vánočmímu stromešku u nás ve vesnici ,kde se schází všichni a snaží se podtrhnout tu správnou atmosféru vánoc,i s tím tradičním punčem,který k tomu patří.
A byla jsem zase zcela vyvedena z míry ......ale štastná.Na Štědrý den jsem vešla do místního kostela .snad ani neumím popsat ten pocit,...bylo to neopakovatelné,nádherné......svorně jsme zpívali koledy a mě bylo nádherně.......a opět slzy.....
Kostelem se neslo zvláštní světlo,cítila jsem nádherné smíření a lásku,,,,,,,bylo mi najednou takové teplo....v celým tělem mi procházelo teplo a jácítila jak mi hoří uši ,tvář.....
Nevím jestli to cítili všichni stejně,ale já jsme věděla......byla jsem V božím stánku a Bůh tu byl s námi.....
Zase jsem děkovala Bohu za mé vnímání....chtělo se mi smát a zároven plakat.....
Byla jsem vděčná svému muži,že tu byl se mnou, i moje dcera......
Po těch velkých emocích jsme se vydali domů.čekala nás večeře a taky dárečky ,,,
Bylo nám krásně pospolu a já  byla štastná.......každý si pod stromeškem našel ten svůj balíček od Jéžiška a i když to není jediný důvod Šrědrého dne.Mottem celých vánoc je snad rodina pohromadě,kde mají všichni domov a nikdo není sám.......je to místo kde tě někdo čeká,myslí na tebe a pomáhá ti,když ti život dává rány...
A já ten domov mám,cítím lásku, souznění,vřelost ,štěstí.......jsou to věci,které nejsou samozřejmostí,Je spoustu těch,kdo tohle neprožívá stejně a nemá kam se vracet....Udržujme si štěstí ,,,,jsou to naše poklady.

Queen - Love of my life (w/ lyrics)

Top Tracks for Freddie Mercury (seznam videí)

Vyčkávání

Sama sebe nepoznávám.co bylo včera ,dnes už neplatí a já za sebou zavřela všechny negace,které mě svazovaly.Po příchodu domů.mě přivítala moje dcera a její objetí bylo tak silné,že jsem naznala,že vše musí jít stranou a vydržet všechny ty nařčení,které mi tak ubližují.
Jsem unavená jako pes a po osmi hodinách v práci.mi málem upadnou nohy,jenže vím,že po příchodu domů musím fungovat jako máma a to mě drží  nad vodou.Vůbec neřeším,co se stalo včera,snažím si vymazat ze své mysli ten černý mrak a hledám útěchu v něčem .co mi dodává sílu.Ještě že mám přátele,kteří aniž by věděli,jak se cítím uvnitř a co se událo u nás doma,se mi snaží zlepšit náladu tím,že klábosíme o všem možném a smějeme se jako pubertáci .
Rázem se mi zdá můj problém zcela nepodstatný a i když je to proti veškeré logice,jsem zvědavá ,jak se bude tvářit on a zdali mu stojím za to,aby aspon v náznaku mi dal najevo,že ho to mrzí.
Už jsem doma  a je tu příjemně.Necítím tu už žádnou negaci a špatná energie s naší hádky se někam vytratila.V duchu se na chvíli vracím k včerejší události,ale jen na tak dlouhou dobu,abych si připomenula .co naší hádku způsobilo.Přála bych si,aby se naše nedorozumění neudály jenže když se něčemu chceš vyhnout ,stane se pravý opak.Zvláště,když si dva nedokáží domluvit na kompromisu.V mém případě je to zcela jednoznačné.Toužím po tom,aby mě bral jako rovnoceného partnera a né jako věc,která se vyskytla v jeho životě a s kterou jen tak mimochodem splodil dceru.
Hraji si se svými myšlenkami a vracím se do doby,kdy se nám narodila naše dcera.....nechávám se pohltit tou atmosférou toho nádherného prožívní mateřství,prvního pohledu na výplod naší lásky.Cítím naprosté souznění nás obou a uvědomuji si,jak jsem štastná za vše co mám.A hlavně za jeho lásku  ,za lesk v jeho očích při pohledu na svou dceru........věděla jsem,že jeho štěstí jsme my obě dvě.Tolik jsem toužila být opět v jeho blízkosti a cítit jeho ruce,jeho doteky.....
V ten moment mám kolem svého srdce hřejivý pocit,cítím,jak moc bych chtěla .aby vše bylo jako před tím......
Při vší té nostalgii se náhle otvírají dveře a v nich se objevuje ten,co tohle vše způsobil a který je strůjcem všeho v mém životě.Slyším jeho tichý pozdrav a dokonce vidím na jeho tváři úsměv,jako by se nic nestalo.Mám chut mu to pěkně vytmavit a přitom se vzmůžu  jen na opovržlivý pohled ....skrývám v sobě ještě dosud neodeznělé nádherné emoce.Stále čekám na trošku citu z jeho strany.nic....shola nic....Asi se v něm i po těch všech letech,co jej znám nevyznám dost dobře.Nevím,proč v jeho chování je tolik chladu?Snad je to i rozdílnost ve výchověVyrůstal jako jedináček a zřejmě zafungovalo při formování jeho intelektu  vychova samotné matky.Vždy mu říkala,at své emoce drží pěkně pod kontrolou..což se mě samozřejmě hned po začátcích našeho vztahu nelíbilo,a naivně jsem se domnívala,že se změní jen kvůli mě.Nezbýá mi nic jiného,než se věnovat domácnosti .Sice jsem ještě stále unavená a práce je dost,všude kam se podívám..
Abych se odreagovala pouštím si svoji milovanou hudbu,vždy mě dokáže vzpružit a  ocitám se ve svém světě,kde panuje klid a mír a do něj mi nikdo nemůže vstoupit,jsem tu jen já a ona... Při tom svém pracovním nasasení,mi zní  v uších a dostává se mi pod kůži melodie notoricky známé písně .Přistihuji se při tom,že si pobrukuji se zpěvákem a najednou v sobě cítím jak všechno to napětí ze mě padá .......Objevuje se moje dcera  a směje se tomu jak mi můj song hraje nahlas.Jenže zná už svou mámu , kapituluje a odchází.Už jsem hotová a zčásti jsem splnila,co jsem si předsevzala,a jsem už zralá si lehnout a nevstát.Čeká mě ještě večeře ,poní sprcha a hurá do hajan a zase na novo,do práce.ničí mě ten stereotyp.Cítím na sobě,jak potřebuji,aby se něco událo a já z toho kolotoče mohla aspon na chvíli ven a mohla myslet jenom na sebe a dělat jen to,co se mi líbí.chci se opět smát a těšit se na vše .co mě ještě v mém životě čeká,,, a nedělat si vrásky z toho,že se někdo snaží předělat tě k obrazu svému, mít doma ušlápnutou chudinku která neodmlouvá a dělá,co se ji poručí...to nejsem já....
Ještě netuším,co bych měla udělat,ale něco přece musí přijít.Tole nemůže trvat donekonečna....Po dešti přece vždy vyjde slunce,......a proč by to mělo být u mě jiné?Perosím Boha,aby do mého života přišlo něco,nebo někdo,kdo mi otevře oči, pozná,že mám srdce na pravém místě a a nemusím se stydět za to jaká jsem......jsem přece živá bytost s přemírou citu ,co má na rozdávání.....

1 kapitola připravované prvotiny

Když jsem přemýšlela,jak by měla začít moje prvotina,dlouho jse hledala nějakou inspiraci a chtěla jsem,aby to to bylo kultivované a na úrovni,abych se mohla srovnávat se spisovateli,kteří už mají zkušenosti s vydáváním knih.
Ale potom jsem si uvědomila, že tohle není vůbec podstatné a že bych naopak měla zůstat sama sebou a použít svůj styl i když není zcela ideální,ale je můj a tudíž to tak i zůstane.
Ale na co nesmím zapomenout ,je poděkovat svým několika přátelům,kteří mě  podporovali při mém záměru a měli tu trpělivovost číst moje malé fejetonky a tolerovali moje malé nedokonalosti.Slibuji,že se polepším a udělám maximum pro svůj dlouholetý sen a to vydat svou první knihu,která bude věnovaná všem lidem,které mám ráda a měla jsem ráda,.svým lastním postřehům,těm špatným i těm dobrým a které mi obohatili můj život a posunuly o něco dál.Snad  moje zpověd bude i inspirací pro ty ženy,které moje řádky budou číst..



Zklamání


Jsem sama doma a ležím v posteli.slzy mi tečou proudem a nejraději bych se neviděla.Cítím k sobě velikou nenávist a pohrávám si s myšlenkou,co by se stalo,kdybych si šáhla na život.Po chvíli se té myšlenky zbavuji a  přesto se cítím jak troska....jsem ponížená a zároven zklamaná....zbavení iluzí........tolik jsem do tohoto vztahu investovala .....
a ten,kterého tolik miluji.mě dal na vědomí,jak mnou pohrdá,jak jsem pro něj zátěží a co vím ještě.
Pořád slyším ty slova vycházející z jeho úst.....-co jsem si to vzal? kam jsem dal oči?nebýt té holk,už tě tady nepotřebuji......
 Nemohu unést ten jeho jed a spustí se další vodopád slz a  stupnuje se ve mně ještě větší bezmoc.Nejsem si jistá,jestli je to jen bezmoc,co vyvolává ty hrozné emoce......mám zlost na celý svět a vzteky nemohu dýchat.
Snad mi praskne srdce......Přála bych si být někým jiným........a v hlavě se mi ozývá   pořád dokola otázka- proč? Za co?
Moje představa o manželství byla plná optimismu a  naivně si představovala,že když někoho tak vroucně miluješ,pak je snad samozřejmost,že ten druhý ti to vrátí stejně.Myslela jsem si,že spolu vše překonáme a nic nás nebude moci rozdělit.I když jsem věděla ,že v našem manželství bude figurovat velká konkurentka a to jeho matka.Už od začátku našeho vztahu mi dávala najevo,že mi nic neodpustí ,poněvadž jsem si vzala jejího jediného syna..kterému ona vše podřídila .Dokázala se smířit i s naším snatkem,i když demostrativně odjela s domu.,aby tomu nemusela přihlížet.S lásky ke svému synovi i překousla ,koho si vzal.Takovou nicku.bez majetku a ještě s parchantem.
V halvě mám pořádný zmatek a zkouším se smířit se situací,do které jsem se sama dostala a po které jsem tolik toužila.Tátovi a mámě nemohu říct nic,už i tak něco tuší.A je to tu zas...... je to jak vodopád......už nemohu zůsta doma,.musím ven a vyčistit si mysl z toho prostředí,kde vládne chaos a neklid.Utíkám k řece .J e to můj spojenec .Ještě než zavřu za sebou dveře vidím naši malou dceru,,jako by měla slzy v očích také......nechápe co se děje a při otázce kam jdu odpovím jen tak letmo.Přijdu za chvíli.Pohladí mě očima a já vím,že asi cítí ,jak mi je.Tolik moc ji miluji.......nemohu se na ni dívat.....má smutek v očích......Co mám dělat?
U řeky se teprve rozklepu,snad je to i díky mojí holčičce.,co asi prožívá?........kráčím pomalu po břehu naší malinkaté říčky a koukám ,jak si voda teče tiše a nenápadně.....jen stromy se prohýbají z jedné strany na druhou jak se do nich opírá vítr a když už si myslím,že jsem daleko od lidí a od svých problémů.sedám si  na břeh a nechávám své myšlenky také tiše plynout  pohledem a vodu.,V hlavě mi hraje symfonický orchest.......nevím které myšlence mám dát přednost.Co budeš dělat?Jak vše dopadne?Vydržíš ten nátlak na sebe.?
V duchu přemýšlím,co bych asi řekla našim,kteří mě varovali.Už slyším jejich reakci......my jsme ti to říkali. a pak přichází další nesmyslná myšlenka-Co asi dělá on? Nevěřím. sama sobě.To snad není možné?
Nevím,jak dlouho sedím u řeky ,uvědomuji si,jak moc jsem zaměřena na sebe a přitom bych měla být se svou dcerou....slzy ze mě vyplavily všechnu bolest a j už vím,že se musím vrátit domů ke své dceři.Ona mě potřebuje.

Inspirace

Už jsem opět tady.Od včerejšího večera,mám nutkání ke psaní,což je neobvyklé vzhledem k tomu,že jsem se výdy musela nutit  abych dala něco dohromady.Dříve to bylo součástí mého života ,že vždy večer,když už vše utichlo a já měla klidnou mysl,jsem psala jak neuvázaná a vůbec jsem nemusela přemýšlet ,o čem vlastně psát.Pak  jako by moje mysl přestala fungovat a já nedostala na papír ani tečku.Dlouho jsem přeýšlela z jakého důvodu se mi to děje a obrátila se na moje přátele,proč nemohu uspořádat své myšlenkové pochody a  vypovídat se z mých pocitů nebo chceteli z emocí.Byla jsem ujištěna,že je to tak u všech lidí,co mjí nějaké vlohy ke psaní a že to nemám zkoušet ,dokud to nepřijde samo.
A měli pravdu.....je to zvláštní,jak funguje lidská mysl.Nevím co se mi za tu dobu odehrálo v mé hlavě,ale jsem si jistá ,že inspirace si vkráčela do mého nitra potichu  a nenápadně a pomaličku mě připravovala k tomu,abych si uspořádala svou psichickou stránku ,aby moje psaní vycházelo přímo od srdce.
Vlastně to začalo  vše jednoho dne,kdy  se mi dostala do rukou kniha Bílá Masajka.Uvědomila jsem si ,jak moc potřebuji číst a jaké my to přináší potěšení,kdy hltám jedno slovo za druhým  a jsem více a více ponořena do obsahu této knihy a osudu hlavní představitelky..Nejenže mě upoutal příběh této mladé ženy ,ale v ten samý okamžik jsem si uvědomila jednu podstatnou věc, .
Člověk se nemusí octnout na druhém konci světa a prožívat  strastiplný život v v Africe, ale může to být klidně žena z našich končin a její příběh může být stejně poutavý  a neutěšený. Kolik dnes je takových ,které musí snášet mnoho útrap od života a zcela se podřídí despotickému muži  či musí bojovat za své děti a za holé přežití?Sama jsempoznala několik takových případů a nevěřila vlastním uším a očím,co dokáže taková žena vytrpět .Jsem energický člověk a v tu ránu jsem  měla sto chutí takového tyrana  zničit  ,aby poznal .jaké to je,když je ponížený,klepe se strachy,nemůže spát, neunese v žaludku žádné jídlo,brečí v koutku a bojí se svěřit někomu ,co pržívá jen proto,že by přišla odplata v podobě facek a kopání a urážek.
Samozřejmě jsem nic takového neudělala a dlouho jsem se snažila vcítit do myšlení těch žen,které jsou v takovém prostředí napořád,nebo pokud je to ten lepší případ zbaví se svého věznitele během několika let a jen díky tomu,že se najde někdo,komu to není lhstejné a nepoužije ten výraz,třeba ....neplet se do cizích věcí nic mi po tom není,asi si to zaslouží,chudáci děti,a další a další výmluvy.
 asi si říkáte ....ale takový je život a nemůžeš ovlivnit vše...Ano,to je pravda. ale vždy se musí najít jeden z tisíce kdo si tohle neříká a s odvahou se pustí do řešení něčího trápení., To samé se stalo i v mém případě.Né ,že bych musela přežívat něco obdobného,jak je uvedeno  v předcházejicích statích,ale i já měla problémy a nevěděla kudy kam a trápila se sama a připadala si zbytečná a slabá
Vracím se ve vzpomínkách do období ,kdy jsem tohle vše prožívala a  nevěřím,že jsem to byla já.Uvědomnění si vlastní osobnosti ,kdy člověk pochopí,že slovo mít se rád ,je o tom nesoudit sám sebe a brát svoje slabosti stejně jako přednosti,kdy si sami sebe musíme začít vážit,není vždy jednoduché a je to otázka i výchovy v rodině.
Nebylo to vždy lehké a já to chtěla vzdát a utéct.chtěla jsem  vše zkoncovat .Nebýt člověka,který vstoupil do mého života,a ukázal mi moji osobnost ,naučil mě komunikaci a brát život zcela jiného úhlu pohledu.V tomto období začalo moje spisovatelská činnost a já psala a psala a neuměla si život představit bez tohoto koníčka,který se vlastně stal mým terapeutem..Trvalo to tři roky a za tu dobu jsem připravila vlastně docela dobrý základ pro můj velký sen ,napsat knihu.Po delší době jsem našla své sešitky s mým dílkem a řeknu vám ,jako bych si prmítala film kde hlavní roli hrají já a prožívám tu znovu všechny mé černé etapy života ,doby kdy jsem se rozvíjela a duchovně rostla jako žena.Nalézám tu smutné příběhy a posléze zas radost a štěstí.A znovu se ptám,kolik toho žena vydrží?
Já to vydržela a mohu říct,že jsem na sebe pyšná.Napadá mě ale otázka.Stál by můj příběh za zveřehnění,najdu ty správné lidi,kteří mi pomohou ,najdu nakladatele?
Budu se snažit zde uvést některou kapitolu zmého šuplíku,jsem zvědavá na vaši reakci..
Uf.......tolik jsem tohle potřebovala dostat na papír........tak zas příště.....s příběhem.

Už dlouhojsem nic nenapsala a tak nějak mi už chybí se vypovídat ze svých dojmů,které načerpám během všech svých zážitků každého dne.
Krom toho,že ted momentálně řeším můj největší problém,jsem vlastně naprosto štastný člověk.Je pro mne hodně důležité,když v mé rodině je vše jak má být.miluji ty chvíle když cítíme tu vzájemnou sounáležitost a nemusíme ani mnoho mluvit a víme,že jsme jeden pro druhého oporou.
Jako máma vnímám dvojnásob city mých dětí a vím,že i když se tváří jako tvrdáci,vždy přiběhnou a musí vše probrat s tou osobou ,která je tu pro ně.I když na druhou stranu si říkám,že dospělost mých dětí by se měla projevit tím,že budou samostatnější a budou se umět se životem poprat sami.a jak říká jeden moudrý člověk,pro nikoho nejsi požehnáním,pokud je na tobě závislý..Pošli své děti do světa a uděláš pro ně to nejlepší co můžeš.s tím názorem jsem zcela stotožněna a chtěla bych toto moudro přenést i ve vztahu ktěm mým ratolestem.Ono se to lehce říká a píše ......ale někdy je to dost ošemetné a ten náš mateřský komplex nám nedovolí,abychom své děti zcela vymynily ze svého dosahu.-
né všechny děti jsou stejné....rodič může být úplně bez poskvrny a řídit se všemi výchovnými předpisy a přesto se dítě vymaní ze zaběhlých rodinných předpisů a jde si vlastní cestou.Samozřejmě že to nemusí být ta správná cesta.A co potom?
Kdybych si sama neprošla touto zkušeností,asi bych o tom nemohla psát,to je logické.
Kolikrát jsem nevěděla co dělat,byla na pokraji zhroucení, strachy nemohla spát a dělala si starost,co to mé dítě ,byt už dospělé,dělá,kde spí.co jí. ským se stýká.,viděla jej mrtvého někde v příkopě nebo zmláceného lidmi,kteří žijí na pokraji společnosti a neřídí se ničím .Jen jsem se trápila ,plakala a  bála se kdy přijde nějaká špatná zpráva......
Myslím si ,že nejsem sama,s takovými prožitky,,,,,,v dnešní světě kde jsou  naprosto pokřivené hodnoty,přibývá těchto případů víc a víc.
A pak nastane ta stará dobrá Nerudovaská otázka....co s tím?
Řešení je na snadě,Jednoho dne jsem si řekla a dost,tohle přece už takhle nejde dál.Přece mám taky právo na svůj život . a né žít jen ve strachu.Přestala jsem se bát a nechala jsem vše osudu bez toho abych do něčeho zasahovala a doufala že moje dítě musí pochopit samo,co je dobré pro jeho život a co né.Modlila jsem se ,aby přišlo do jeho života něco nebo někdo,kdo mu ukáže i jinou stránku života,tu kde  vše má svůj řád a smysl.
A světe div se.......stal se zázrak....Vesmír mi vyšel vstříc a já najednou dostávala dobré zprávy a tom mém buřiči a den ode dne jsem byla klidnější a klidnější.
A dnes? asi jsem udělal tu nejlepší věc,kterou jsem v té dané chvíli mohla udělat.Být tvrdá a nechat jej bez pomoci a podpory. Není to ideální,ale vím,že se dnes už nemusím bát.Náš vztah s zlepšil a já jsem ráda za každý jeho úspěch a chvíle štěstí a pohody.
Opičí láska není láska ,je to prodlužování agonie.......matky nedělejte to.....

Moje bolístky.
   

 Zcela nedávno jsem narazila na jeden zajímavý prjekt související s tématy,které jsou spojeny s ryze ženskými tématy Donutilo mě to několik dní přemýšlet,čím bych já mohla přispět.
Po zhlédnutí témat mě snad nejvíc zaujalo téma vztahů rodičů a dětí.Asi se ptáte proč.?
Jako dítě jsem byla hodně zvídavá a všímala si  všech věcí kolem sebe víc než bylo záhodno.Nevím zdali to vnímali i moji sourozenci stejně ,ale já se nedokázala smířit s určitými událostmi ,nebo chcete-li situacemi  a odnášela to moje psychika.
Táta byl moc hodný člověk a přesto občas se někdy zachoval k mámě sobecky a někdy se jejich vztah vostřil na ostří nože.Z pohledu mého jako dítěte ,jsem to přičítala i naší neutěšené situace,nebot nás bylo pět dětí a táta pracoval od rána do večera  v místním JZD,aby nás uživil .Máma byla s námi doma a starala se o domácnost ,takže veškerá tíha,co se týkalo financí ležela na něm.Ještě ke všemu mámin zdravotní stav byl taktéž neutěšený a já někdy musela převzít některé úkoly za mámu. Snažila se mi to ulehčit a i když nemohla,vstala a část práce udělala za mě.Někdy vyvstaly situace a já musela zůstat doma a uklízet,zatímco moji kamárádi si užívali volnosti venku a dětskému dovádění.Kolikrát jsem mámu v tu chvíli nenáviděla ........kolikrát jsem si říkala,proč jsem se narodila do takové rodiny...Záviděla jsem ostatním dětem,že jejich rodiče vnímají potřeby svých dětí,věnují jim svůj čas,dělají společné výlety a  nemají starost o své potřeby....
Zatímco já se musela smířit  s tím,když mi občas táta udělal radost nějakým malým dárkem.Bylo nás pět,takže táta musel brát ohled na ty druhé a nechtěl,aby jsme měli mezi sebou rozbroje kvůli tomu,že upřednostnuje jednoho z nás.
Utíkala jsem do světa někoho jiného a naučla se odreagovat od všeho.co mi připomínalo realitu mého života.Moje nejmilejší kamáradka jako by vycítila moje pocity a snažila se mi to vždy vynahradit,kdykoliv jsme se ocitly u nich doma a pod záminkou učení jsem trávila hodiny v prostředí,kde jsem byla sama sebou,nemusela se ohlížet na nikoho a spíše jsem byla tou,která je středem pozornosti,poznává nové věci a ještě ke všemu má prostor ukázat své silné stránky.Vracela jsem se domů s dobrou náladou a plná enegie.Už mi nepřipadalo tak hrozné všechno to,co jsem prožívala doma
Táta s mámou  když neměli zrovna to špatné období plné výčitek a hádek,zřejmě vycítili to mé napětí a vždy načas,jakoby nám všem dětem chtěli vynahradit naše bolístky,udělaly radost něčím,po čem jsme toužili a vydali se s námi na návštěvu našich příbuzných.Odreagovali jsme se nejen my děti,ale nakonec i oni.Byli jsme vítáni a vždy při takovém setkání se zpívalo a hrálo  a my děti jsme měly víc volnosti než jindy.A toho jsme samozřejmě využily .
Při takových příležitostech ,ted ,když na to vzpomínám,máma nádherně zpívala,její hlas mi zní i dnes v uších.V jejm hlase bylo tolik emocí......radosti ,smutku..Milovala jsem tuhle její část osobnosti.v tu chvíli mi připadala silná a plná energie.Tuhle mámu jsem zbožnovala.Né tu,co leží v posteli a stůně.Byl to úplně jiný člověk.Kladla jsem si otázku proč nemůže zůstat pořád taková,proč ji pronásleduje tolik nemocí? 
Táta byl vždy dominatní a dokázal vzbudit velký respekt.Snad proto jsem tíhla víc k otci,než k mámě.Dělal mi dobře pohled na usmívajícího se tátu s jiskřičkami v očích,když je štastný a kdy mu lidé dávají najevo ,jak pro ně mnoho znamená.Né vždy mi dával najevo svoji přízen ale v takových chvílích jsem byla jeho chlouba.vkládal do mě veškeré své naděje.Věděl,že jsem jiná než moji sourozenci,vnímal moji citlivou duši .Nemoh mi dát víc..aspon tímto mi vléval sebevědomí....říkal,jak ve svém životě dokážu vše ,na co ji jen pomyslím.A kdykoliv jsem ztrácela odvahu,pokaždémi připomínal svoji vizi o mém životě.tolik jsem jej milovala......Zapomínala jsem však kdo se taktéž podílel velkou mirou na tom,jaká jsem dnes.
Máma,aniž bych si to uvědomovala,mě formovala také .Jenže člověk to zjistí až po čase.
Moji rodiče nebyli ani jeden ideální,a ani nemohli být.oba dva si prožili strastiplné životy,plné smutku a strádání a utrpení.Oba ztratili jednoho z rodičů .a museli se protloukat životem jak se dalo.
A le dnes když tohle píšu,vím.co jsem tímto chtěla říct.
Už dlouho mě bolí u srdce to pomyšlení,jak jsem byla nespravedlivá k mým rodičům,k mé mámě.Nikdo ji neřek jak procházet životem tak aby netrpěla.Žila od sedmi let bez rodičů a neměla nikoho,kdo by ji ukázal harmonický život.tolik potřebovala lásku a pochopení....Ve svém životě nic neměla zadarmo,musela být hodně silná,aby tohle vše vydržela.A já její dcera po letech,kdyuž tu není mezi námi,ji chci poprosit o odpuštění.Za vše,za každou špatnou myšlenku,kterou jsem k ní vyslala,za nepochopení,za to ,že moje láska více směřoval k otci ...A že jsem nevnímala ,jak moc mě milovalaod mého narození,....že mě mě milovala při mých prvních slabikách,  při tom,kdy mě nutila naučit se pomáhat doma,za všechny krásné chvíle,kdy jsme byli všichni štastní jen díky ní....Za to že naučila tátu ohleduplnosti......Mohla bych jmenovat ještě spoustu a spoustu věcí,za které vděčím mámě.Ale vím,že je to snad zbytečné,Ona věděla,že jednoho dne její dcera prozře  a bude se dívat na vše zcela jinak .
 Děkuji mámo za tvoji lásku,kterou jsem nedokázala vnímat tak,jak by sis přála...... snad slyšíš moje vyznání........miluji tě a  to ,co jsi mě naučila ty,budu předávat svým dětem.Neboj se o mě,jsem silná jako vy oba.Cítím vaší lásku......


 

Vždy,když mě potká něco krásného,a stačí i maličkost,vždy se vracím do svého dětství a pokládám si otázku,co jsem převzala po svých rodičích.
Nebyli nijak vzdělaní,procházeli životem oba s velkými těžkostmi a vyrůstali oba bez jednoho z rodičů.Nevím jestli je to otázka genů,ale zřejmě ano.V našem rodě ,podle toho,co si pamatuji a co mi vyprávěla babička,byli i  potomci,kteří vzdělaní byli,pracovali na důležitých postech ,ale co je hlavní ,vždy byla na prvním místě rodina.
Snad tuto vlastnost po našich předcích měli i moji rodiče a brali jako samozřejmost dát nám dětem to samé.
A proč to píšu?Snad proto,že jako každý rodič ,mám radost z úspěchů svých dětí..Moje dcera dnes úspěšně ukončila semestr na vysoké škole a já bych nejraději skákala radostí.,chce se mi plakat a neumím si představit,jak štastní by byli můj tatínek a maminka,kdyby se toho dožili.
Řeknete si ,že tohle prožívá každý rodič a není to nic vyjimečného.Ano ,není,ale znamená to moc.
Není to samozřejmost,že každé dítě prožívá stejné se svými rodiči.Kolik dětí asi nepoznalo opravdovou lásku ?Kolik děti nemá podporu svých rodičů.mámy nebo táty.Kolil z nich nuslyší slovo mám tě moc rád.
V našem světě se řeší spoustu nesmyslných věcí .A ještě dnes, v této době trpí děti a neví kam se obrátit.
V současnosti jsem dokončila rekvalifikaci a ch ci se věnovat dětem a jejich problémům.chci se podělit o svou lásku a předat to těm,co ji tolik potřebují.chci ,aby poznaly veškeré radosti,jako normální děti, chci abych jim dokázala vykouzlit úsměv na tváří ....Kéž Bůh je ke mě milostivý  a pomůže mi najít cestu ,aby můj život byl naplněn prací pro ty nejpotřebnější a nejzranitelnější.A to jsou děti.
 Pokud budete číst moje řádky,napište mi jak se díváte na tuto otázku,jestli ve vašem okolí znáte rodiny ,které se k dětem nechovají jak by měli,napište mi svoje zkušenosti.spoustu lidí ani neví kam se obrátit v těchto případech,mlčí a přispívají k tomu,aby další děti měly následky na celý život.nebudme lhostejní k bolesti druhých.